Chvalnovská jednička
Už jsem musela vystřídat v reportážích Naďu, ona by mě vůbec nepustila ke slovu!!
Do Chvalnova jsme jeli s Mončou, která vzala jen Jessinku a Denynku a mi dělala společnost Griotka. Naštěstí jsme nemuseli brzo vstávat, protože prezence byla až od 11 hod. Naďa teda tvrdila, že od 12, ale nevěřte jí, ona neumí číst (a nebo si už nic nepamatuje…). Naštěstí jela Naďa s více než hodinovou časovou rezervou, kterou jsme částečně „prokaučovali“ v Přerově a Kroměříži. Přerov je nejhůře značené město v celé střední Evropě a Naďa, ač to dobře ví, se na to příliš nepřipravila. V Kroměříži zase měli uzávěru, takže jsme ji několikrát projeli celou (vyjeli jsme z Kroměříže a následující cedule – Kroměříž 4 km a byly jsme tam zas…. ).
Ještě že máme „přítele na telefonu“ – Lenku, která nás online navigovala – jela totiž s Michalem jako doprovodné vozidlo Kláry, která má ještě „teplý“ řidičák a netroufla si sama takovou dálku. No a jelikož Klára a Kuba jeli už na TOP CUP, vyjížděli všichni po páté hodině ráno.
Po příjezdu do Chvalnova jsme se zaprezentovaly, proběhly se s belgičákama (to se k nám přidala i Bacardi, Queena a Chester), oni lítali za aportem, já je všechny pásla a bylo mi náramně. Tak náramně, že jsem ve zkoušce skončila třetí (malinkou jsem zaváhala a bylo z toho odmítnutí), pak v Jumpingu druhá (skodila jsem laťku, i když to většinou nedělám, ale já se z toho vyzuju – on byl vítr, tak to hodím na něj) a v součtu jsem byla taky druhá. Zkoušku stavěl Keith Brooks ze Skotska, Jumping Tonda Grygar a mně se to moc líbilo, takže jsem se strašně těšila, jak s nimi budu druhý den trénovat.
Přemístili jsme se do rekreačního areálu „Kamínka“. Cestou jsme potkali ceduli „Rozhledna 4 km“. Naďa z nějakého neznámého důvodu prohodila „tam si zajdem“. Myslím, že to vůbec nemyslela vážně, ale ostatní – Michal, Kuba, Klára i Monika se toho chytli, hlavně Klára, která chtěla trochu vyběhat a unavit Toníčka, ten ještě nemůže závodit a celý den proležel v domečku, Monča taky chtěla holkám upustit trochu páry, tak jsme vzali i Griotku a vyšli. Jediný, kdo zůstal ve srubu, kde jsme byli ubytovaní, byla Lenka. I trochu unavený Michal s bolavou nohou statečně šlapal. Naďa se zeptala na cestu a začala navigovat.
Ostatní chtěli doprava, ona se vydala doleva, prý proto, že rozhledny bývají na kopci a tam to vedlo do kopce. Ale jen kousek, pak už se to ani moc nedalo nazvat stoupáním. Na mýtince se Naďa rozhlédla a ukázala nám rozhlednu. Jediný problém byl, že byla na opačné straně, než jsme všichni šli...
Na rozcestí jsme svorně vybírali cestu a šli a šli a šli. Po hodině začala Naďa Monice vykládat story o „Pupíkovcích". Já tehdy ještě nebyla na světě, tak jsem si ji se zájmem poslechla.
Je to sice příběh starý asi 18 let, ale dle reakce Lenky, když jsme se vrátili, stále živý….
Vypráví o tom, jak se dva roky po sobě pokoušela Naďa s Lenkou a Lídou, tehdy ještě dětmi udělat výlet na Pupíkovce. Byly na víkend v Beskydách a vydaly se přes hranici. U cedule Pupíkovce 45 min. se Naďa rozhodla, že to bude pro ten den krátký dopolední výlet. Po třech hodinách chození narazili na stařenku, která říkala, že jsou asi tak v půlce cesty do Pupíkovců, takže to Naďa vzdala a že se pokusí to dotáhnout do vítězného konce při příštím výletu.
Příště to dopadlo tak, že z dopolední procházky byl celodenní pochod v „plné polní“ a k chatě už poslední hodinu šly lesem za úplné tmy (nemaje baterku, protože návrat byl přece plánován na oběd…).
Naďa to tehdy komentovala, že ti Slováci mají pěkně blbě turistické značení, když napíšou 45 minut. Že by u toho ještě měli dopsat „autem“…
A tak Naďa naši cestu na rozhlednu nazvala takovými druhými Pupíkovcemi.
Určitě jste správně pochopili, že ani na rozhlednu jsme nedošli. Naopak jsme se pak už snažili dostat zpět do Kamínky, cesty se rozcházely, názory taky, naštěstí jsme narazili na domorodce, který nám cestu vysvětlil. Naďa nás chtěla opět vést do nějaké jámy lvové, ale tentokrát se toho ujala Klára, vedla nás na opačnou stranu a po půl hoďce jsme dorazili ke srubu. V družné zábavě setrvali dvounožci skoro do půlnoci a ráno plni elánu se přemístili zpět na fotbalové hřiště, kde byl naplánován trénink.
Byli jsme rozděleni do tří družstev, my smallíci jsme trénovali společně s médii. Začínali jsme u Tomíka, kde to byla taková rozehřívačka. Nicméně i tak měla Naďa sem tam problém, aby mi udělala nejlepší dráhu. Pak jsme přešli ke Keithovi u kterého to bylo hodně zajímavé, u toho jsme dělali dvě sekvence a jelikož Keith měl zcela přesnou představu, jak by naši páníčkové měli jít, neobešlo se to bez diskuzí (a následných překladů ze skotštiny, tedy vlastně jakoby angličtiny, ale se silným skotským přízvukem). Dopoledne jsme završili u Tondy, který jako vždy, měl oko přesně pro to,co bylo v tom momentě nejdůležitější. Jediný problém, že Tonda to ví vždy, ale naši psovodi vždycky neee....
Po krátké pauze na oběd postavili zase všichni tři rozhodčí každý svůj parkur a po odběhnutí každému páníčkovi řekli, co udělal špatně. Naďa zaběhla moc hezky Keithův parkur, pak přišel na řadu Tomíkův, to už asi byla dost unavená, protože před během začala přemýšlet, která ruka je pravá. A to tvrdí, že to vždycky přesně ví. Houby s octem.
Po otočce mě na kladinu navedla na levou ruku a místo toho, aby se soustředila, celou dobu se vykecávala. Jako…"hlavně, že jsem to chtěla jít na pravou ruku"… nebo ..."lávka, ježíš to zas není lávka, ale bum"… a podobné průpovídky.
Ještě že Tonda postavil parkur, kde jednodušší variantu šli nulky a jedničky, složitější dvojky a trojky. Jelikož naštěstí stále ještě běhám v jedničkách, nemusela tam Naďa nic moc intenzivně řešit a do cíle doběhla jen s jednou Tondovou výtkou, že mě nemá nechávat samotnou na áčku a utíkat mi, protože zónu jsem měla prý jen dvoucentimetrovou…. Jenže Naďa věděla, že mi musí utéct, protože bych skočila skočku, kterou potřebovala zakrýt tělem. Naďa už to opravovat nechtěla, říkala, že by to líp nezaběhla a tak jsme měli konec a koukali jsme na media a large. Přitom balili a jak skončil trénink, vsedli jsme do auta, Michalem jsme se nechali dovést až do Hranic a s tím, že odtud už trefíme, jsme se rozjeli každý stejným směrem, ale jinou rychlostí.
Řeknu vám, byl to ale supervydařený víkend!! Však taky Naďa říkala Tomíkovi, že by to měl příští rok zase zopakovat. Nějaké jednodenní závody a druhý den trénink s rozhodčími…
Tak doufejme, že to vyjde a pokud ano, že to Tomík neudělá hned zjara. To bych totiž nemohla, budu mít v té době asi miminka…..