Chvalnovská pohodička 7
15. 10. 2009
Po Chvalnovské pohodičce 6, na které jsme byli v srpnu a která pro nás byla velkou inspirací pokud se parkurů týče, jsme byli zvědavi, co pro nás připraví náš slovanský bratr Miška Kirilov, alias Kotěnočkin (jak jsem ho přejmenovala já). Předběhnu trochu událostem a hned zkraje musím říct, že jeho parkury byly skutečně takové „Jen počkej, zajíci!!“ A rovněž musím říct, že Tomík nikterak za svým slovanským bratrem nezaostával.
Nemůžu říct, že by se mi takové parkury líbily, nemůžu zároveň říct, že by se mi dobře běhaly. Jsou to parkury, které se blíží náročností Mistrovství (ať už republiky, nebo světa) a vyžadují opravdu absolutní soustředěnost a práci se psem od první do poslední překážky. Není možno se na nich soustředit na jedno technické místo a zbytek „nějak“ doběhnout, stačí chvilka nepozornosti nebo zpoždění a diskvalifikace je nasnadě. Pro někoho, jako jsem já, která po parkuru spíš pochoduji, než běhám, jsou tyto parkury nad hranicí možností, protože téměř nikdy se nedostanu včas tam, kam potřebuji. Sherry je navíc mladý pes, který ještě není vyběhaný a není se mnou sehraná natolik, abych některá problematická místa nemusela řešit. Takže všichni, kdo dočetli až sem, určitě pochopili, že jsme dosáhli diskvalifikací ve všech šesti bězích.
Některé fotečky (spíš z venčení mezi běhy) jsou z mé dílny, ostatní pak z dílny Marcely, videa z mého foťáku, ale tady bude ještě chvilku trvat, než má technická zdatnost pokročí natolik, abych je byla schopna umístit na web. (Nejspíš bude záležet i na naši učitelce Ivě, která mi bude muset dát základní školení).
Ale popořádku… Do Chvalnova jsme vyjeli hned v pátek odpoledne (nejdříve jsem v Bohumíně naložila Nikolu, přesunuli jsme se k nám domů, kde jsem dobalila auto a psy a vyrazili jsme). V závěsu za námi jela Monča a Fee-Bee s Marcelou a Ebi. Bolsíček s Whisky tentokrát zůstali doma, protože se o ně postarali Lenka s Michalem. Místa v autě tedy bylo dost, dokonce Jerry měl svůj vlastní domeček jen pro sebe a v kleci pak cestovaly jen mé šeltie, Griotka, Sherry a Armagnac.
Cesta nebyla žádným překvapením – i tentokrát jsme zabloudili, a to hned třikrát. Nejdříve na dálnici. Michal nám poradil, jak jet – druhým sjezdem na Přerov. Druhý sjezd se ovšem nekonal, proto jsme z výjezdu na Potštát opustili dálnici a vraceli se po staré cestě do Lipníka. Pak nám poradil, abychom se vyhnuli mému nenáviděnému Přerovu a odbočili už před Přerovem na Grymov. Odbočku na Prosenice jsem viděla, Grymov jsem ovšem přehlédla a zase jsme byli v tom děsném Přerově. Ten jsme nějak prokličkovali a při výjezdu si vůbec nebyly jisté, kterým směrem vlastně jedeme. Ukázalo se, že intuitivně jedeme správně a do Chvalnova už to pak byla „brnkačka“. V Kroměříži jsme počkali na Marcelu s Mončou a v závěsu pak dojely až na místo. Na Kamínce byla akce, svatba, takže jsme se ubytovali a v malé chatičce strávili divokou noc. Poněvadž Marcela měla Ebi u sebe v posteli, ta celou noc cestovala po chatičce, podobně jako Fee-Bee, která byla rovněž na volno a nechápala, proč panička spí v prvním poschodí a ona v přízemí. Sem tam ji musela Monča okřiknout, sem tam někdo odskočil na WC, takže spánek byl trochu trhaný. Nicméně přežili jsme noc a v sobotu ráno se přesunuli do Chvalnova. Nikole se celkem dařilo, zkoušku A2 zaběhla jednou jako 3., jednou jako 4., což bohužel v součtu stačilo jen na bramborovou medaili. Ebi hárala a ačkoli byla teprve na začátku, nebyla evidentně ve své kůži. Proto se Marcele podařily doběhnout jen dva běhy. Dlužno ale říct, že diskvalifikace byly některé opravdu zbytečné.
Stejně zbytečnou diskvalifikaci si vyrobila Nikola na 3. běhu (2. Openu), takže bylo jasné, že Chvalnovský pohodář z ní nebude. (nejspíš by nebyl, ani kdyby doběhla, protože „Pohodáře“ ve smallech získal Radka Mokrišová, a pokud mě paměť neklame, tak se všemi čistými běhy.
Mé výsledky jsme zmínila už na začátku reportáže. První běh byl poznamenán Sherrynčinou indispozicí (nesedlo jí odčervení, které jsem jí dala ve středu; už od čtvrtku jí bylo nevalně a srovnalo se to až v sobotu kolem poledne), takže tento parkur jsme vzdali po pár překážkách, kdy bylo jasné, že jí není do skoku. V ostatních parkurech pak už nalezla sama sebe a běhala s chutí, ale nechala se nachytat vždycky do nějaké pasti.
Celkové resumé – příjemné závody s příjemnou atmosférou a se spoustou námětů k přemýšlení. Zda tohle je skutečně trend, který v agility nastupuje a na který bychom se měli v tréninku připravit, nebo zda se v budoucnu budou stavět tratě, kde není více pastí než překážek. Asi bude záležet i na tom, na které závody a které rozhodčí budou chtít naši závodníci jezdit.